Byla jsem docela vyděšená, jelikož toho dotyčného jsem neznala a úplně jsem se lekla, když mě čapnul.
Asistentka mi vyprávěla, že jednou viděla slepého člověka, který v tramvaji se chtěl chytnout madla nad hlavou a prý k němu přiskočil člověk a beze slova ho čapnul za ruku a rval mu jí na to držadlo.
Vím, že se snažil pomoci, ale vezměte si, že byste neviděli a najednou bez upozornění by Vás někdo čapnul a dával by Vám ruku někam. Nelekli byste se? Jak se asi musí takový člověk cítit. Musí se asi leknout a neví, co má čekat, zda mu nechce dotyčný ublížit.
I já jsem nevěděla, zda se mohu spolehnout na člověka, kterého neznám a který neřekl ani slovo, jen přiskočil a chytnul mě a někam mě cpal. Já jsem se lekla a obávala, co mohu čekat.
Přece jenom na asistentku jsem zvyklá a už vím, co mohu očekávat a spíš mě jen přidržuje, abych nespadla.
S asistentkou jsme si říkaly, že by měly děti již na základní škole asi v obecné výchově si povídat, jak reagovat při styku s postiženými. Ono to taky záleží na typu postižení, ale aspoň základní věci by měl člověk znát, to patří k všeobecnému vzdělání.
Je pravda většinou mladší lidi se zeptají, zda potřebujeme pomoc a jak mohou pomoci. Tento člověk byl ze střední generace, která to stále vidí jinak díky výchově, kterou prošli.
Neříkám tím, že je špatné pomáhání. Jsem moc ráda, když se někdo nabídne.
Důležité je však se zeptat, zda a jakou pomoc potřebuji, než jen pro Váš dobrý pocit, že jste pomohli, udělat něco, co mě vyleká a nevím, co mohu čekat.
Nabízíte pomoc jinému? Ptáte se na to jakou pomoc potřebuje?