Reklama
 
Blog | Iveta Anderlová

Bezbariérovost

Tento pojem jsem nikdy jako problémový nepociťovala až do doby, kdy jsem byla odkázaná na invalidní vozík. Mám velké štěstí, že nemám porušenou míchu a že se s pomocí mohu postavit a ujít pár kroků.

Bariéry v našem okolí jsou dvojí. Fyzické a psychické.

Fyzickými bariérami jsou reálná omezení v prostředí, ve kterém žijeme, ve kterém se každý den pohybujeme. Komplikují nebo zcela znemožňují pohyb osob s postižením v daném prostředí. Sešla jsem se s takovými bariérami, které jsem ani nečekala.Třeba na bezbariérovém záchodě mi musel kamarád pomoci můj vozík nasměrovat tak, aby se mohly zavřít dveře od toalety, abych nebyla všem na očích. 

Psychické bariéry jsou jak ve "zdravých" lidech, tak v samotných postižených.

Reklama

"Zdravý" člověk se mnohdy postiženému vyhýbá. Osoba s postižením se cítí být vyřazena ze společnosti do té míry, jak se k ní chová její okolí.

Přítomnost fyzických bariér situaci jenom zhoršuje. Navíc vážným psychickým problémem je vyrovnání se změněnou životní situací. Zejména, došlo-li k náhlé změně života a životního stylu pro neočekávanou těžkou nemoc či úraz. Tito lidé si mnohem více uvědomují fyzické bariéry ve svém okolí než ti, kteří se s postižením narodili a od mala jsou zvyklí na každodenní boj s překážkami. Fyzické bariéry ještě zhoršují schopnost vyrovnat se s novou životní realitou. Problém narůstá přímo úměrně s věkem. (Integrace zdravotně postižených osob do společnosti Ing. Stanislava Ivanovová).

Někdy to bývají bariéry i v nepřemýšlení ostatních.

Já bezbariérovost chápu tak, že vozíčkář nebo méně pohyblivý bude zvládat věci běžného života sám a nebude závislý na pomoci druhých. Sice je krásné, že nám tělesně postiženým chce někdo ochotně pomoci, ale pro nás je důležité to zvládnout sami. Zvládání těchto věcí je i trénink.

A ve chvíli, kdy na vozíku jedete po Praze a chcete jet tramvají a zazvoníte si na pro Vás určený zvonek, je hezké, že přijde po chvíli řidič tramvaje a po chvilce zápolení vytáhne plošinu, kterou můžete vjet do tramvaje. Ale proč není možné si zmáčknout tlačítko, aby plošina vyjela sama. Vím, že je pravda, že by to mohli lidé zneužívat, ale jsme v demokratické společnosti, kde se považují lidé s handicapem za rovnoprávní lidi ve společnosti, tak nemůžete nás odstrkovat kvůli tomu, že Vy byste zneužívali věci pro nás, tak se naučte být ohleduplní.

Když se Vás pan řidič zeptá, kde budete vystupovat, tak si myslíte, že je to milé, že se ptá a divíte se, k čemu tam je zvonek na žádost o plošinu. Po několika jízdách mi jedna řidička tramvaje řekla, že se ptá kvůli tomu, že na všech zastávkách nelze vystupovat, protože plošina je krátká a na zastávkách, kde není nástupiště a vystupuje se rovnou na vozovku, tak tam nemůže vozíčkář vystoupit. Zastávky jsou od sebe kousek, ale pokud by vozíčkář musel vystoupit na jedné pod kopcem a potom celý kopec vyjet, když je třeba na tom fyzicky špatně, tak to není moc výborné.

Další zradou je to, že bezbariérové tramvaje jezdí jednou za hodinu a moc na sebe nenavazují, tak pokud se chce vozíčkář či méně pohyblivý přemístit a přitom jednou či vícekrát musí přestoupit, tak má výlet na celý den. Tito lidé zřejmě nemají kam pospíchat.

Dále jsem si všimla, že bohužel bezbariérové tramvaje nejezdí o víkendu.Takže vozíčkáři nemohou se přemisťovat tramvají o víkendu. Na co by potřebovali bezbariérové tramvaje o víkendu.Toto jsou potíže v terénu, ale jsem zjistila při svém handicapu, že jsou i potíže v zařizování. Sice Dopravní podnik hl.m.m Praha mají své internetové stránky, na kterých lidé bez větších problémů zjistí spojení, ale po urputném snažení, aby mi vyjely pouze odjezdy bezbariérových tramvají, jsem neuspěla.  Bohužel vyjely všechny spoje.

Sice je výborné, že se můžeme honosit tím,že máme krásné, drahé bezbariérové tramvaje, ale zase tak výborné nejsou, protože vozíčkář musí být všem trochu na obtíž už tím, že se musí na něho čekat a všichni na něho koukají a jeden vozíčkář aby nebyl, tak na obtíž, tak už pro vyndání plošiny ani nezvoní, ale žádá někoho o pomoc.

Musí si tento člověk vždy přesně naplánovat čas, nemůže být jako zdravý, který vyjde z domova kdykoli a nastoupí, do jakékoli tramvaje, která zrovna jede. Musí si naplánovat i trasu, aby věděl, kde může vystoupit.

Je úžasné honosit se bezbariérovostí, ale proč se někdo nezeptá, co tam není dobré a nezlepšuje se to.

Proč nebyla oslovena automobilka, která by nám vyrobila tramvaje, které by více vyhovovaly a které by šly třeba částečně upravit potom, co se vyzkouší a zjistí se, co tam je špatné. O tolik dražší by to zase jistě nebylo, jenom by se muselo chtít.

Je pravda zdravému to dojde, až když vidí potíže,které to přináší u známého nebo blízkého člověka,nebo se sám stane handicapovaným. Je škoda, že se nikdo nezeptá lidí, kterým je to určeno.

Zajímavé bude, jak se budou tvářit řidiči tramvaje na to, až budu žádat plošinu, i když nepojedu na vozíku. Jelikož nejsem typická vozíčkářka, ale pomalu se již rozcházím, tak budu používat chodítko k přemisťování se, ale budu z počátku používat bezbariérové tramvaje a nastupovat budu zpočátku přes plošinu.Jelikož bezbariérovost není pouze pro vozíčkáře,ale pro hůře se pohybující občany.

Máte v sobě nějaké bariéry? Ostýcháte se při setkání s vozíčkářem? Chtěli byste si sami zkusit jet na vozíku bezbariérovou tramvají? Prožít si na vlastní kůži pocit našich spoluobčanů s postižením?