Studuji Speciální pedagogiku. Nestuduji ji proto, že bych jí začala studovat až nyní po nehodě, ale proto, že jsem přičuchla k práci s mentálně postiženými dětmi, a tak moc se mi to líbilo, že jsem se hlásila a dostala hned na poprvé na obor, na který se jiní hlásí třeba i osmkrát. Smůla či štěstí je i v tom, že jsem si k psychopedii, k oboru o mentálně postižených, přidala somatopedii, obor o tělesně postižených. Tomu jsem se věnovala jen okrajově a asi se to osudu nelíbilo, tak mi věnoval nezapomenutou praxi jak do života, tak i do práce.
Přijde Vám to podivné, ale já se dívám optimisticky, protože optimistický pohled na svět jsem zdědila po svém otci. A vím, že plakat neumím a stejně by mi to nepomohlo. Když je mi smutno, tak to raději zamluvím nebo si zanadávám.
Jinak jsem sama jela a sama řídila a dostala jsem smyk a zrovna se moje auto zastavilo o jediný strom daleko široko. Vše mám obráceně než ostatní. Praskla mi nárazem lebka na levé straně, což způsobilo, že mám hůře pohyblivou levou stranu těla. Ostatním se zhorší pravá strana, ale mně levá.
Nic si z nehody nepamatuji, vše vím z vyprávění.
Po nehodě mi pomohli hlavně kamarádi, kteří mě vždy i skoro se nehýbající, potom co jsem se už dokázala posadit na vozík a udržela se na něj, vozili do společnosti. I když jsem jedla hodně léků, tak mě brali i do hospody a první, co jsem si přála, bylo pivo. To byla úplná slast. Sice moje napití bylo rovno jen třem douškům, ale i to bylo úžasné.
Občas si říkám, že jsem musela vypadat jak alkoholik, ale zase jsem měla chuť a aspoň jsem se chvilku cítila normálně. Je pravda, že tenkrát to pro mě byla jediná radost, kterou jsem si mohla dopřát.
Jinak na své první okamžiky svého nového života si nepamatuji. Jelikož má paměť je nyní trochu horší. Pamatuji si jen něco.
Ale vím, že rodina i kamarádi byli při mně a za to jsem jim vděčná.
Zpočátku jsem ani nechápala, kde jsem a co mi je. Nemohla jsem se ani zeptat, ani otázky psát. Prostě jsem dokázala jen poslouchat.
Doktoři ani nechtěli nic říci, jak to se mnou vypadá a jak to se mnou vypadá. Ale díky tomu,že se mi věnovali kamarádi a rodina a že jsem putovala z jednoho rehabiliťáku do druhého. Stálou péčí a cvičením jsem se dávala dohromady. Loni na podzim mi jedna doktorka zakázala už pobyty v rehabilitačních zařízeních, aby se ze mě nestala pacientka z povolání. Což jsem zpočátku moc nechápala, ale nyní tomu rozumím. V rehabilitačních zařízeních jsem se nemusela o nic starat. Nyní kvůli svému studiu jsem i na koleji. Po tolika letech dojíždění do školy,jsem nyní na koleji. A jsem ráda, protože mám více volného času a trochu se mohu věnovat svému životu. Sice tu tolik necvičím, ale i život na koleji je cvičení. Naštěstí pro mě nebyla možnost bydlet v bezbariérovém pokoji s bezbariérovou koupelnou. Sice jsem se toho zpočátku děsila, ale nyní, jak jsem Vám v jednom článku psala, jsem šťastná za bariéry. Tím, že se chci dostat do života zpět, tak mě bariéry nutí k překonávání a zlepšování se. Díky bydlení v bezbariérovém prostředí bych zlenivěla a nic by mě nedonutilo se zlepšovat. Nyní již nepoužívám invalidní vozík,ale chodítko. Sice už nejsem tak pohyblivá a musím být více opatrná a tolik toho neujdu, ale prostě chtěla jsem chodit, tak musím překonat ty těžké začátky a přestat být pohodlnou.
Proto vše tady beru jako výborný trénink. Sama si tu na pokoji už i zametu. Ono i umytí hrnků a dojití si pro vodu, je pro mě úkol.
Proto se raduji z maličkostí, protože jsem si prožila chvíle ty nejhorší, kdy vše za mě dělali ostatní.