Občas mi přijde, že lidé s postižením jsou trestání dvakrát. Jednou osudem za zdravotní stav a po druhé společností. Nyní nemluvím o bariérách, ale třeba tom, že když chce jít někdo na bezbariérový záchod, tak ve většině zařízeních jsem se setkala s tím, že byl zamčený a občas bylo dost obtížné zjistit, kde se vyzvedává klíč. Vysvětleno to bylo tím, aby ho nezneužívali jiní. Jelikož je na světě hodně neslušňáků, tak my lidé s postižením musíme jít na toaletu včas. Víte, co to je za utrpení?
To samé je i s přístupností bezbariérových tramvají, u nich musí plošinu vyndávat řidič, protože kdyby byla automatická, tak by si s ní mohli hrát ostatní a mohli by jí opět zneužívat.
Přijde mi, že my lidé s postižením trpíme nevychovaností zdravých. Copak je to i v opačných případech, že by něco muselo být zamčeno kvůli zneužívání lidmi s postižením? Je asi potřeba Vás vychovávat.
Občas jsem si i na té toaletě připadala jako ve skladišti. Protože se málo používá a je dost prostorná, tak proč nevyužít ten prostor. Občas jsem na takové toaletě měla co dělat, abych se tam bezpečně narafičila s invalidním vozíkem.
Je plno věcí, které nám dělá hodně obtížné bariéry a někdy i nebezpečné, ale je to v nepřemýšlení lidí a nepochopení nebo nezeptání se dotyčných lidí s postižením.