Sice jsem strávila rok a půl pobytem po rehabilitačních ústavech. Tam se sice člověk seznámit mohl, ale jako by byl zavřený ve skleníku, kterým nepřicházel ani záblesk normálního a jiného života. Jelikož lidi, které jsem v rehabilitačních ústavech poznala, měli velmi těžký osud, tak bylo trochu nutné se uzavřít sama do sebe. Jinak by se člověk utrápil. Problémy jiných se proto snažím vidět s nadhledem, jinak litovat je je hodně náročné na žití a těm lidem by to nepomohlo. Poznala jsem velmi zajímavé a hodné lidi s nějakým postižením, ale jejich osudy jsou opravdu náročné. Jejich osudy raději zapomínám, protože jsou hodně tragické. Pro příklad uvedu situaci pana Špagetky ( toto jméno si vysloužil svou chůzí ), který se léčil z pracovního úrazu, který se stal takto: Vypadl z okna z druhého patra budovy, kterou sám navrhl, ale stavitel šetřil na materiálu.
Zažili jsme ve volném času při setkávání s ostatními hodně legrace, jelikož ono jinak být sám zavřený v ústavu na pokoji s paní, s kterou si nerozumíte, je hodně náročné. Přece jenom smíchem a veselou náladou se zdravotní stav zlepšuje. Sice se spolupacienty ještě nyní si občas vyměníme pozdrav, ale převážně je to o tom, jak se vede a zda se lepší zdravotní stav.
Po pobytech v rehabilitačních ústavech jsem si uvědomila, že je nutné se hlavně starat o sebe a myslet na sebe. Jelikož se chci dostat do stavu nejlepšího, tak nemůžu a ani nechci si brát energii starostí o jiné. Stejně, jak nyní mám trochu jiný pohled na svět, tak plno věcí beru jako maličkosti a zbytečnosti. Vím,že dáváte přednost svým dětem než sobě, ale já děti zatím nemám a mám plno starostí ještě sama se sebou.
Jak jste se cítili po pobytu ve zdravotnickém zařízení?